Nebezpečí na síti

Hned na úvod děkuju Anetě!!! Bez ní bychom se nikdy nedozvěděli o soutěži Svět očima dětí, nenatočili snímek Nebezpečí na síti, nešplhly si u třídní a nevyhráli tolik cen (to Y ve slově nešplhly je schválně). Téma znělo překvapivě „nebezpečí na síti“ a my začli natáčet až těsně před termínem odevzdání. Přestože pořád ještě trval mámin zákaz cokoli točit, začali jsme vymýšlet scénář a bezprostředně po jeho vytisknutí natáčet. Většina scén se odehrávala u nás doma a vystupovala jsem tam jenom já (Ano, obsadila jsem se do hlavní role. Ale jenom kvůli tomu, abychom to vůbec stihli natočit.), takže jsme to s bráchou během pár dní měli hotovo.

Pak mi začalo docházet, že je tam vlastně role šestnáctiletého kluka a mi nikoho takového ve Flash studiu nemáme. Sice jsem musela sedět asi 3 hodiny u icq a přemlouvat Patrika, ale nakonec se povedlo a role byla obsazena.

Všechno bylo ok až do chvíle, kdy jsem si vzpomněla na scény, kde má vystupovat moje filmová máma. To bych asi sama nezvládla, tak jsem obsadila Aničku. Jenže to by nebylo Flash studio, aby aspoň tohle vyšlo – přesně když se měly ony scény točit, Anička se neobjevila ve škole. Takže si roli střihla Eliška a už to vypadalo docela nadějně. Dokonce se to ani nemuselo dabovat, měli jsme totiž (opět půjčenou) kameru se zvukem.

Ale nikdo není dokonalý, ani tahle fungující kamera a tak se najednou zjistilo, že se tři scény musí přetáčet, protože se prostě pokaždé zaseknou. Těch seknutých scén bylo víc, ale naštěstí některé byly nepovedené. Takže se narychlo natočily na naši kameru a narychlo nadabovaly. Pak se všechno narychlo doneslo Markovi, aby to narychlo vypálil. Marek to sice vypálil, ale bohužel blbou verzi. To nebyla Markovo chyba, ale moje. Cca hodinu jsem hledala tu správnou verzi a když jsem ji nenašla, znovu jsem to sestříhala a správnou verzi jsem si tak vytvořila. Už se hrálo jenom o hodiny, protože byl čtvrtek a pátek byl poslední možný termín odeslání.

Všechno bylo připravené k dalšímu vypálení, ale vypalovačka nebyla. Takže v pátek nědy ve tři jsem v třiceti stupních běžela nejdřív k Markovi Tomáškovi pro vypálený film ve správném formátu a pak domů zkusit, jestli je to opravdu ve správném formátu. Bylo. Už zbývalo jen film odeslat. Nikdo nebyl schopný mi říct, kdy na poště zavírají, takže jsem neváhala, sedla na kolo (protože k tomu třicetistupňovému vedru se ještě všude přidaly kolony jak kráva, takže jet autobusem by fakt byla blbost) a jela do papírnictví koupit pořádnou obálku. Hodila jsem do ní CD s filmem a zalepila. Pak jsem mazala na poštu. Napsala jsem adresáta a vyplnila všechno co je potřeba pro doporučený dopis. Šťastná, že už to mám za sebou jsem vystála snad půlhodinovou frontu a ve finále mi paní za okýnkem s úsměvem oznámila, že nemám vyplněného odesílatele na obálce. Ano, takže jsem si tu úžasnou frontu vystála podruhé a navíc zaplatila „příjemných“ 35 korun za odeslání, ale i tak jsem byla ráda. Už stačilo jen doufat.

Jakým překvapením pro nás bylo, když do školy zavolali, že jsme mezi oceněnými. „Aspoň dostaneme reklamní propisku,“ neskrývaly jsme nadšení. A hovno. Dostaly jsme dvě sportovní tašky plné bloků, propisek, hrnků, triček apod… A to bylo jen třetí místo…